Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je-li vůbec někde v diskografii MERCYFUL FATE místo, které se dá označit jako ne úplně nejpřesvědčivější, pak je to jistě album „Dead Again“, které vyšlo dva roky po báječném „Into The Unknown“. Skupina před jeho nahráváním přišla o jeden z pilířů, totiž kytaristu Michaela Dennera (na jehož místo naskočil nestor švédské scény a pozdější další Kingův neodmyslitelný parťák Mike Wead), a to jí zřejmě poznamenalo víc, než si byla ochotná připustit. K tomu se navíc vezla na vlně úspěšných a v rychlém sledu nahrávaných alb, takže bylo nejspíš jen otázkou času, kdy se onen do té doby tak bezvadně fungující metalový stroj zadrhne.
K tomu by se, myslím, přesto slušelo poznamenat, že „Dead Again“ rozhodně není špatným albem. Jsou na něm pořád ke slyšení MERCYFUL FATE v solidní formě a je plné razantních kytarových riffů, vonících domácí dílnou kapely, a Kingova strašlivě vyladěného a nekonečně vysokého vokálu. Jen bohužel v jeho druhé části (od skladby „Mandrake“ přesněji) začíná ztrácet na své obvyklé naléhavosti a určujícím charakteru, takže sice posloucháte stále stejnou kapelu, ale náhle máte pocit, že jí někdo řekl, že si už může nahrát, co chce, protože fanoušci jí to stejně zbaští i s navijákem.
Úplně nejzřetelnější je to třeba na titulní skladbě, roztahující se (na skupinové poměry) na do té doby neuvěřitelných téměř čtrnácti minutách. Po celou její stopáž, a že je to tedy skutečně stopáž, vlastně vnímáte, že hrají MERCYFUL FATE, ale nic víc. Neodnesete si žádný zážitek, žádný moment, pro který byste chtěli skladbu slyšet znovu, prostě nic, co dřív přicházelo s tvorbou dánského metalového tělesa v drtivé většině případů naprosto samozřejmě. A kupodivu, vrátíme-li se ke zmíněné druhé půli alba, se to týká stejnou měrou jak Kingových, tak i Shermannových skladeb.
Naštěstí je zde ale první půle celé nahrávky a ta celou situaci celkem slušně zachraňuje. Pro úvodní pětici skladeb platí úplný opak toho, co jsem psal před chvílí, a je jisté, že snese ta nejpřísnější srovnávací měřítka. Bez výjimky a bez kompromisů. Mocně působivá úvodní „Torture (1629)“, vrcholící v omamném refrénu (a po textové stránce – jinak na celém albu znovu poslušně vedené v hororovém duchu – tak trochu navazující na čarodějnické téma alba KING DIAMOND „The Eye“), po ní dokonalé metalové řezivo „The Night“ s vtipným užitím Satanova pseudonymu „Old Nick“ v textu a hned vzápětí štiplavá „Since Forever“, poslušně pochodující v rytmu Holmových bicích. Jako v muzeu MERCYFUL FATE, kde nevíte do které vitríny koukat dřív. A to ještě přijdou parádní, temné diamondovské kousky (ve stejném roce, jako vyšlo sólové „Voodoo“, jen tak mimochodem a pro ilustraci) „The Lady Who Cries“ a zejména „Banshee“, geniální zhudebnění námětu textu, totiž bájné irské víly smrti, zvěstující svým kvílením a pláčem smrt v rodině.
Tak tedy směřovali MERCYFUL FATE vstříc konci druhého tisíciletí, a přestože si vybrali trochu slabší autorskou chvilku, pohybovali se nepochybně stále ještě ve vrcholové oblasti sinusoidy svých vlastních schopností ve zmíněném časovém období. A k případnému ostrému sešupu bylo stále ještě daleko…
1. Torture (1629)
2. The Night
3. Since Forever
4. The Lady Who Cries
5. Banshee
6. Mandrake
7. Sucking Your Blood
8. Dead Again
9. Fear
10. Crossroads
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.